Dřina na kole

V minulém článku jsem psala, že mám v plánu trošku se zapotit. Plánování je většinou mou silnou stránkou, ale musím uznat, že to často skončí jen "na papíře". Tentokrát jsem se ale překonala, s přítelem jsme vytáhli kola a to vám tedy povím,  byla to makačka. Už jsem skoro zapomněla ten pocit, kdy máte jazyk u kolen, pot teče proudem, když šlapete do kopce, jak se každou chvíli rozmýšlíte, jestli omdlíte nebo to ještě vydržíte a pak konec, uvolnění, záplava únavy s pocity z dobře odvedené práce. Samozřejmě musí přijít i nějaká odměna za odvahu, v mém případě to byla vychlazená Kofola... a hlavně pivo, to prostě osvěží nejlépe.

A kam, že jsme to vyrazili? Tak původně to měl být normální, ani ne krátký, ani ne dlouhý výlet do Weitry v Rakousku, celkem kolem 20 km tam i zpět. Trasy jsem se ujala já se slovy ,,to je dobrý, já to tady znám"... a to vždy zavání průserem. Jenže já si byla opravdu jistá, že jsme neměli odbočovat tam ani tam, ale až tam. No, nakonec jsme do cíle dojeli, ale mám dojem, že jsem nás navedla na tu nejtěžší možnou cestu a zřejmě i tu nejdelší.

Každopádně i těch dalších 20 km navíc, co jsme díky  mě najeli, bylo na co se dívat, nad čím se pozastavit a žasnout. 

Ať už to byla řeka, vesnička nebo lesy a políčka, vše bylo tak krásně upravené, všechno mělo svůj řád, každé místečko by mohlo být námětem pro malíře.

Vesničky, jakoby se pyšnily svou klidnou a příjemnou atmosférou....prostě jiný svět.

Textilní muzeum, to by mě zajímalo i zevnitř :) ...

Dvoubarevný strom takhle z jara? Není to krása?

Tady jsme byli trošku jako Alenka v říši divů. V první chvíli jsem se lekla, že jsou to pavoučí sítě, což by byla moje smrt. Zvědavost mi však nedala,  musela jsem prozkoumat a co tedy jde. Na osminohého jsem nenarazila, ale co by mohlo uplést takové mega sítě? 

Prvně se mi tomu nechtělo moc věřit, ale prsty v tom mají malinkaté housenky Předivky zhoubné, už název napovídá tomu, že tyhle potvůrky jsou ve svém oboru profíci. Malé larvičky motýlů se tak kuklí a navíc si vytváří ochranu před ptáky nebo před nepříznivým počasím... chytré.

Takových případů je po světě mnoho a vždy vyvolají velkou senzaci. Stromy a keře poseté bílými závoji (pokud to není sníh), to přinutí každého zírat s otevřenou pusou. 

Další důkaz toho, že příroda je nejmocnější a dokáže nás neustále překvapovat. 

A pro mne je to další důvod k tomu, abych na takové výlety jezdila častěji, i za cenu té dřiny. Člověk nesedí na zadku doma, ale na kole, něco zažije, potká třeba i tu šikovnou housenku a má prostě dobrý pocit.


Přeji hezký den :)